Tento rozhovor bol publikovaný v magazíne Zenshin 3/2018, ktorému veľmi ďakujeme. Prinášame jeho úplnu verziu s malými faktickými opravami, v českom jazyku.
K rozhovoru o meditaci vipassana a nejen o ní jsme pozvali Katarínu Bírešovou a Václava Šmilauera, učitele působící na Slovensku pod hlavičkou vipassana.sk.
Zdravíčko, co byste nám dnes řekli o vipassaně, které se věnujete?
Vipassanā je typ buddhistické meditace (cvičení mysli) vyučovaný už Buddhou; existuje mnoho stylů (či linií) vipassany, stejně jako je mnoho stylů tance. Naše linie vipassany pochází od Ajahna Tonga (95 let), jednoho z nejrespektovanějších učitelů vipassany v Thajsku a celé jihovýchodní Asii; ten navazuje na figury jako Mahasi Sayadaw z Barmy, což by bylo na delší povídání (snad příště). Ajahn Tong je opatem kláštera v Chom Tong (městečko u Chiang Mai); při něm funguje mezinárodní meditační centrum, které se svou manželkou Kathryn založil a už bezmála 30 let neúnavně vede Thanat Chindaporn (77 let), náš hlavní učitel.
Většina našich čtenářů nějaký typ meditace zná. Čím je vipassanā specifická?
Dovolím si začít šířeji. V theravádovém buddhismu, kam patří vipassana, jsou základním rozvrhem 3 typy cvičení mysli (sikkhā): osobnostní integrita (sīla), koncentrace (samadhi) a moudrost (pañña). Vipassanā je nástroj z poslední škatulky, jde o rozvíjení vhledu/moudrosti/porozumění. Vipassanā, v překladu, znamená vidět rozlišně (vi- je příbuzné s indoevropským dv-, tw-, které je zřetelné v evropských jazycích: due, dva, two, …), vidět věci „jak jsou“, ale ne ledajaké věci, třeba jaké je počasí v Austrálii, nýbrž…
Pardon, ale nešlo by to nějak jednodušeji?
Abych věděl, že sedím, když sedím; že myslím, když myslím; že jsem smutný, když jsem smutný; že jsem klidný, když jsem klidný.
A co když klidný nejsem?
Vědět, že jsem neklidný. V theravádě se rozlišují dvě skupiny meditací: samatha, různá cvičení koncentrace, kde se mysl snažíme dostat do nějakého stavu: klidu, soucitu, vděku, vědomí nekonečného prostoru atd., podle druhu cvičení. A pak právě vipassanā, kde “jen“ mysl pozorujeme a nemanipulujeme; rozvíjíme všímavost (sati, mindfulness), uvědomování si toho, co se děje, aniž bychom v tom zůstávali. Vždy se vracíme pozorností k uvědomění toho, co se děje.
Jak souvisí vipassana s Buddhou a buddhismem?
Vipassana je podle tradice cvičení, které objevil, cvičil a učil Buddha; v zaznamenané promluvě Satipatṭhāna sutta se píše: „toto je přímá stezka k očištění bytostí, k překonání trápení a naříkání, k ukončení strasti a žalu, k nastoupení správné metody, k uskutečnění odpoutání, totiž tyto čtyři ustavení uvědomění.“1 Rozumí se všímavost (uvědomění) zaměřená na 4 oblasti přímé zkušenosti: tělo, pocity, aktivity mysli, předměty mysli. Nakolik jsou dnešní různé styly vipassany shodné s cvičeními, které prováděl Buddha a jeho mniši, je však otázka spíše pro buddhology.
V listopadu povedete 2.5-týdenní ústraní na Slovensku. Budete si celou dobu povídat u kávy a uvědomovat si přitom, že sedíte, mluvíte a pijete? Není to trochu nudné?
Ústraní je trénink, který má svoje pravidla; tradičně se jim říká „8 pravidel“. Kávu sice pít můžeme, ale nemluvíme, spíme méně (6 hodin), jíme jen snídani a oběd, neoddáváme se běžné zábavě (jako je telefon, internet, čtení, psaní, kreslení, poslouchání hudby, …), jsme bez fyzického kontaktu. Všechen čas věnujeme cvičení, které spočívá ve střídání meditace v chůzi a meditace v sedě, s přestávkami mezi nimi. Děláme úplně totéž, co mniši v Chom Tong na retreatu. [Režim se v případě nutnosti, např. zdravotních potíží, individuálně přizpůsobuje.]
Proč je ústraní 2-týdenní? Nestačilo by něco kratšího? V dnešní uspěchané době je to hodně času, který si málokdo může dovolit.
Mysl při intenzivní meditaci přirozeně prochází určitými charakteristickými fázemi (popsanými už před tisíciletími v meditačních příručkách, např. ve slavném díle Visuddhimagga) a ten proces nějakou dobu trvá. Je možné, a velmi užitečné, přijet i na kratší dobu. Ale kdo chce celý „balíček“ vipassany, dort se šlehačkou i třešničkou navrch, bývají na to třeba asi tak 2 týdny.
Píšete, že ústraní je vhodné pro začátečníky. I celé dva týdny? Opravdu to zvládne i člověk meditací nepolíbený?
Oba jsme začali přesně tak: skočili do toho rovnýma nohama. Jako učitelé se během retreatu s každým individuálně aspoň jednou denně potkáme, na 20 minut i více, jak je třeba. Cvičení podle potřeby uzpůsobujeme, naše role je podpůrná. Začínáme zlehka, první den se obvykle cvičí 10 minut chůze, 10 minut sezení, přestávka asi 20 minut. Čas cvičení se zvyšuje (či nezvyšuje) postupně a individuálně, nejde o trénink výdrže ani soutěžení.
Jak důležité je pro vás udržování přesné meditační pozice? I částečný lotosový sed může být pro netrénovaného nebo staršího člověka po chvíli bolestivý. Je možné třeba sedět i na židli, klečet na polštáři nebo si případně během meditace na chvíli odpočinout?
Pozice je pro nás vedlejší, chceme jen, aby se neopírala záda. Doporučujeme „barmský sed“, kdy jsou nohy složené před tělem, nezkřížené; chce-li někdo klečet na polštáři, sedět v lotosu nebo na židli či si posez porůznu vypodložit polštářky, je to možné.
Je opravdu nutné být sám na pokoji? Co kdybych chtěl třeba přijet s partnerkou?
Pro nás je retreat trénink, někdy náročný trénink, ne dovolená. Pro partnery platí stejná pravidla jako pro všechny ostatní, mj. nemít verbální ani fyzický kontakt. Čas meditace si hlídá každý sám, přes den se medituje s ostatními v hale nebo o samotě na pokoji, jak kdo chce; ráno a večer sám. Mít své soukromí není pro cvičení nutné, ale podpůrné ano. Méně mluvení a rozptylování ostatními, více pozornosti k sobě.
Můžu si vzít svůj oblíbený čaj, polštářek nebo plyšáka?
Ano.
Nebyly by při hromadném ubytování retreaty i finančně dostupnější?
Snažíme se nabízet co nejlepší podmínky pro kontakt se sebou. Od určité meze snižování nákladů by utrpěla kvalita. Theravádová tradice striktně trvá na tom, že učení meditace je za dānu (dar od srdce, čili: dobrovolný příspěvek), to pochopitelně dodržujeme. Naše kurzy však probíhají v objektech, kde za ubytování a stravu musíme platit. Snažíme se tedy aspoň vypomoci lidem ve finanční tísni, nabídkou „sponzorované ceny“, kdy část uhradíme sami z darů ostatních. Centra, která jsou ve vlastním, mohou za dānu nabízet i ubytování a stravu − např. centrum v Chom Tong, Dhammacari u Mnichova, Dhammanikhom u Berlína.
Jak vypadá ústraní ze subjektivního pohledu?
Soustavná pozornost k přítomnosti odemyká vhled – zjišťuji, co ve mně je, co se v mysli vlastně děje. Objevují se stejné věci jako v běžném životě, ale to jim často nemůžeme věnovat tolik pozornosti − něco řešíme, potřebujeme udělat to či ono. Na ústraní jinam naopak pozornost věnovat můžeme, dokonce nic jiného moc nezbývá − žádné internety, kamarádi, knihy, šlofíky, prostě jen já se sebou. Většinou nejde o příjemné věci; už Buddha říkal, že kdokoliv bude dělat vipassanu, bude potkávat 5 překážek: chtivost (spánku, klidu, jídla, …), odpor (vztek, iritace, hněv), lenost/únavu (pocit nedostatku energie), neklid (úzkost, strach, obavy, starosti) a pochyby (o sobě, o smyslu meditace, o životě, čemkoliv).
To nezní moc vábně. Nejde o čirý masochismus v duchovním pláštíku? Proč to všechno?
Učíme se s těmi stavy zacházet − uvědomovat si je, že jsou, ale nenásledovat je. To je velmi užitečné pro život. Například mě při sezení napadne, jak to asi bude vypadat v práci, až se vrátím; začnu mít starosti, vymýšlím různé scénáře, od pěkných až po katastrofické. V určitou chvíli si uvědomím, že jsem „mimo“, a řeknu si, kde že to jsem: „starosti, starosti, starosti“. A pak se vrátím pozorností ke „kotvě“ − k chůzi nebo, v sedě, k dýchání. Tím se učím cokoliv přijde (pocity, myšlenky, fyzické počitky) vidět, ale nenásledovat.
Začali jsme moudrostí. Jak to s ní tedy souvisí?
Při návratech ze zatoulání mysli, které si uvědomím, se učím něco velmi cenného: vracet se do přítomnosti. Většinu života žijeme „mimo“ − v plánech, představách, obavách, vzteku, smutku, vzpomínkách, prostě nekončících vnitřních telenovelách: nepřítomně konzumujeme to, co nám mysl servíruje, následujeme vnitřní impulsy; a taky pak pořádně kyneme a život těžkne: mysl si víc a víc zvyká být „mimo“. Podle psychologa Marshalla Rosenberga je deprese ztrátou kontaktu s vlastním prožíváním; v tom smyslu je třeba chápat epidemii deprese, o které se někdy v našem západním světě hovoří. Vipassana je odvykací kúra, odvykat si být „mimo“ a být víc pozorností u toho, co se právě děje, byť je to třeba nepříjemné; být v kontaktu se sebou, s vlastní přirozenou moudrostí.
Jde tedy o koncentraci na to, co mám před sebou, a nenechat mysl se toulat?
Mysl nemůžeme až tak úplně ovládat; do nějaké míry to jde koncentrací (v kině třeba vůbec nevím, že mám hlad, nepociťuji únavu atd, dokud neskončí film), ale je to vyčerpávající a dlouhodobě neudržitelné. Ve vipassaně jde skutečně o oslabování návyků mysli, to jsou vnitřní železné košile. K tomu je víc než železná vůle třeba trpělivost a laskavost k sobě. Buddha říkal, že vipassanou se prohlubuje vhled do třech charakteristik všech jevů: nestálosti (anicca), neovladatelnosti (anatta, dosl. ne-já) a neuspokojivosti (dukkha). To se týká mysli i těla: vědomě zažívat a vyrovnávat se čím dál více s tím, že mysl ani tělo nemůžu na 100% ovládat; přitom si být více vědomý toho, i více odpovědný za to, co ovlivnit můžu. Sv. František z Assisi měl krásnou modlitbu Existuje krásná modlitba: ať mám sílu změnit, co ovlivnit můžu; pokoru přijmout, co ovlivnit nemůžu; moudrost, abych to rozlišil.
Dokážete pak ještě např. racionálně plánovat? To přece není přítomnost.
Čím méně má mysl návyk plánovat, tím méně bude plánovat kompulzivně či obsesivně, sama od sebe. Když není ve vleku návyků, může účinněji plánovat, když je to třeba. Plánuji, ale také vím o tom, že plánuji. Stejně tak mohu myslet, ale vím o tom, že myslím.
Já ale myslím pořád, myslím tedy jsem. Co na to říká vipassana?
Někdy přicházejí lidé na vipassanu s tím, že se chtějí zastavit myšlení. Proč nikdo nechce zastavit třeba vidění? Přitom je to stejná věc, pořád něco vidíme; ne stále však tomu věnujeme pozornost či přikládáme důležitost. Brát myšlenky vážně je návyk mysli, který se dá odnaučit, aniž by se přitom myšlení zničilo. Myšlení není větší problém než vidění.
Nebudu po ústraní vyčerpaný? Zní to jako pěkná fuška… Když už si beru dovolenou, rád bych se vrátil domů odpočatý.
Nejvíce energie bere vnitřní cirkus, v kterém ale na retreatu nezůstáváme, proti běžnému životu tedy ušetříme. Kontakt se sebou, zvlášť na delším ústraní, přináší čirost mysli i energii, která přeplyne na nějakou dobu i do běžného života.
Jak se můžu na váš retreat přihlásit?
Na webu vipassana.sk jsou detailnější informace i kontakty, napište nám mail či zavolejte; najdete tam i kontakty na další centra. Vážíme si toho, že někdo chce věnovat čas sám sobě a být pak lepším člověkem pro sebe i ostatní.
Je možné pak v praxi pod vaším vedením někde pravidelně pokračovat?
Standardní struktura je jednou projít základní kurz (2-3 týdny) a pak opakovat, podle vlastních možností, 10-denní retreaty. Přínosné jsou i kratší (několikadenní) meditace, pravidelné denní formální cvičení (ve vyhrazeném čase), důležité je neformální cvičení všímavosti během denních aktivit. Každému vyhovuje něco jiného. Kdo vidí zlepšení v tom, jak prožívá, myslí, mluví, jedná − a chce pokračovat, má si z čeho vybrat. My nabízíme několik retreatů za rok na Slovensku, v dosahu jsou centra Tisarana v Praze, Dhammacari a Dhammanikhom v Německu a další.
Jak jste se k vipassaně dostali vy? A proč jste u ní zůstali?
Katarína: Před lety jsem za sebou měla velmi nepříjemný rozvod, roky úzkostí, které jsem nedokázala zvládat jinak než kombinací léků, cigaret a alkoholu. Zkoušela jsem toho tehdy hodně, věnovala jsem se józe, všemožným new-age technikám, ale výsledky jsem moc neviděla. Až první 2-týdenní kurz vipassany toho opravdu hodně a náhle změnil. Od té doby jsem už neměla jedinou tabletku Diazepamu; nemluvě o tom, že jsem přestala kouřit i pít alkohol.
Po několika letech pravidelných retreatů jsem odešla z práce a strávila přes rok v Thajsku v klášteře Chom Tong (jako laik, v mezinárodním centru pod Thanatem), kde jsem se vedle vlastní meditace věnovala práci se studenty.
Mám teď víc pocit, že žiju svůj život, ne příběhy své hlavy, že mi život „neutíká mezi prsty“, což jsem vnímala předtím. Život je zajímavější a bohatší, když si víc všímám, co se ve mně skutečně děje. Na praktické úrovni mám víc soucitu a porozumění pro sebe i ostatní, což není malá hodnota.
Václav: Před 8 roky jsem žil s chronickými bolestmi hlavy a zad, diagnostikovanou depresí, medikovaný, pronásledovaný po dlouhá léta myšlenkami sáhnout si na život. Na první 2-týdenní kurz jsem se dostal víceméně náhodou, na doporučení kamarádky: pořádalo ho meditační centrum Dhammacari u Mnichova. Kurz byl náročný, ale po něm jsem nemohl uvěřit obrovské změně v prožívání − a ještě méně moje terapeutka, ke které jsem docházel. Možná to zní dramaticky, ale vipassana mi doslova zachránila život.
Za rok jsem se vrátil na retreat tamtéž, protože některé potíže se částečně vrátily. Celkově jsem nebyl velmi chápavý student, až skoro po dvou letech mi trochu „docvaklo“, o čem je vipassana, když jsem byl na retreatu s Jonathanem, učitelem taktéž působícím v Chom Tong. Jonathana jsem pak pozval do Prahy a společně s Liborem Votrubou jsme založili dodnes fungující centrum Tisarana v Praze. Pak jsem porůznu trávil volný čas retreaty v Evropě či v Barmě a Thajsku; v Chom Tong jsem byl nějakou dobu jako asistent a pomocný učitel. Loni jsme s Katarínou založili doménu vipassana.sk a začali pořádat retreaty na Slovensku: v létě jsme na první kurz pozvali Thanata, od té doby už proběhly celkem čtyři, s pozvanými učiteli nebo čistě naše.
Dávat ostatním příležitost si vipassanou pomoci je přirozené doplnění vlastního ozdravného procesu. A také vyjádření vděčnosti k těm, kdo pomohli mně.
Je pro vás meditace po letech jednodušší?
Vipassana je z definice vidění nestálosti, neovladatelnosti a trápení, to přichází pořád. To platí pro meditaci i „běžný“ život. Porozumění nestálosti a trápení usnadňuje těžké chvíle. Porozumění neovladatelnosti zmenšuje chtění mysli manipulovat svoje vlastní stavy; to je nekončící zápolení sama se sebou bez vítěze. Každé uvědomění si toho, co se v mysli děje, a návrat zpět k uvědomění přítomnosti krůček po krůčku mysl léčí: od ulpívání na štěstí, neutralitě i neštěstí. Život ve výsledku není nutně snažší, ale určitě jednodušší: s menším mentálním cirkusem okolo všeho, více oběma nohama na zemi.